O festivalu Jazz pod Kozákovem

MUDr. Jiří Vavřina

Co může vzniknout, když se na stejném místě ve stejnou dobu sejde několik lidí naladěných na stejně znějící hudební strunu?

Na konci 70. let minulého století se do Semil přistěhovalo několik zakládajících členů Jazzového klubu, především lékaři Miroslav Holub, Jaroslav Slavík a Jiří Vavřina, kteří spolu s knihkupcem Luďkem Nožičkou vytvořili jádro budoucího uskupení.

Prezidentem klubu byl zvolen MUDr. Miroslav Holub, hlavním tahounem byl Luděk Nožička, který napsal a uvedl většinu klubových pořadů. Na jaře 1984 tak vznikl semilský Jazzový klub, který do určité míry navázal na starší tradice tohoto typu v Semilech. Na činnosti klubu se podíleli též pánové Jaromír Coufal, Jaromír Nosek, Josef Hyška, Dr. Martin Schmoranz, Jan Nosek, Miroslav Prokeš a další.

Když tedy došlo k rozhodnutí založit klub, chtěli jsme se poradit s nejzasvěcenějšími, s vedením Jazzové sekce, která tehdy sídlila v Praze v ulici Ke Krčské stráni. Přijeli jsme do Prahy, řekli, kdo jsme a co chceme. Pánové z vedení Jazzové sekce si nás pozvali do vedlejší místnosti, pečlivě zatáhli závěsy, teprve potom rozsvítili, od hlavy k patě si nás prohlédli a zjevně zkušeným zrakem odhadli, že nejsme nastrčení provokatéři STB. Když nás vyslechli, poradili nám, abychom se na ně nevázali, protože jsou již pečlivě sledováni a jsou těsně před zákazem činnosti. Za necelý rok byla Jazzová sekce komunistickou mocí skutečně rozprášena. Pro později narozené: Jazzová sekce byla organizace, pohybující se na hraně tehdejších zákonů, kromě jiného vydávající i knihy, které v té době normálně vyjít nemohly a zvukové záznamy, které v Supraphonu či Pantonu nemohly nikdy spatřit světlo světa.

Založili jsme tedy Jazz klub při SK ROH v Semilech. V kavárně KD Semily se 1. března 1984 sešlo 54 příznivců tohoto hudebního žánru, aby si poslechli pořad známého jazzového publicisty Antonína Truhláře, jednoho ze tří českých dopisovatelů světového jazzového časopisu Jazz fórum. Antonín Truhlář byl autorem několika úvodních pořadů.

Měli jsme problém se zřizovatelem, moc jsme se nehodili do jeho programové koncepce, pokud se vůbec o něčem takovém nechalo mluvit. Bylo nám oznámeno, že si na svoji činnost musíme vydělat (věc tehdy nevídaná). Zareagovali jsme, jak jsme nejlépe uměli. Podařilo se mi tenkrát přes přítele, akademického malíře Vláďu Komárka, zajistit v Ypsilonce představení Oldřicha Kaisera a Jiřího Lábuse, plné politických jinotajů a narážek takového kalibru, na jaké Semily nebyly do té doby zvyklé. Sál byl narván k prasknutí a diváci se královsky bavili. Jen několik komunistických funkcionářů svými značně protáhlými obličeji prozrazovalo, že to byla trefa do černého. Bohužel peníze, které do kasy SK ROH při dvou představeních nasypalo 1100 diváků, stejně v pokladně Jazz klubu neskončily. Taková byla doba.

Klub ve svých nejlepších dobách měl více než 70 členů. Klubové večery jsme pořádali jednou měsíčně, navštěvovalo je průměrně 40-50 členů a ostatních příznivců. Mezi lety 1984–1990 vzniklo 64 vlastních klubových večerů. Autorem celé třetiny z nich byl Luděk Nožička, zbytek měli na svědomí ostatní členové vedení klubu, ale i někteří přespolní příživníci.

Kromě klubových večerů Jazz klub pořádal i koncerty. Již první rok jsme zažili v Semilech hvězdu první kategorie Blues band Luboše Andršta se zpěvákem Peterem Lipou. Blues zdaleka není věcí minulosti, ale tenhle prazáklad jazzu i rocku žije stále dál a neztrácí nic ze své sály, naléhavosti a atmosféry. Není třeba zdůrazňovat, že velký sál KD byl opět beznadějně vyprodaný. V dalším roce přijela Eva Olmerová, Eva Svobodová, Jazzíček Ladislava Gerendáše. Hledáme-li mezi koncertními zážitky ty nejvýraznější, pak k nim určitě patří vystoupení dvojice Martin Kratochvíl a Tony Ackerman. Oba si prošli různorodými fázemi vývoje a po experimentálních snaženích se vrátili do sféry spontánního muzicírování. V roce 1986 jsme si vychutnali koncert semaforského Ferdinanda Havlíka, ASPM Jana Spáleného, Emila Viklického a další vystoupení. V roce 1987 přijali pozvání Luboš Pospíšil, a dále Ivan Vyskočil se svým Nedivadlem, který zde založil krátkou tradici svých vystoupení s představením Cesta do Úbic. Měli jsme to potěšení vidět Ivana Vyskočila i v následujícím roce v představení Haprdáns – Hamlet princ dánský s představením Malý Alenáš. Jazzovou lahůdkou byl koncert skupiny Naima, Swing oáza Praha, či pořad Dr. Lubomíra Dorůžky, ale i Ondřeje Konráda s Lubošem Andrštem, kteří dokáží zprostředkovat vysoce autentický zážitek i svou stylovou interpretací. V roce 1989, v rámci putovního festivalu Jazz na cestách, jsme si poslechli Josefa Vejvodu, Karla Velebného a Jiřího Stivína, který dosáhl popularity, o jaké se jazzovým hudebníkům ani nesnilo. Ze všeho, co bylo kdy o Stivínovi napsáno, mi připadá nejvýstižnější příměr Joachima Berendta, že totiž Stivín na pódiu působí jako hudebníci z Chagallových obrazů, vznášející se mezi nebem a zemí. V letech 1984–90 Jazzový klub tedy uvedl 20 velmi kvalitních koncertů a sedm divadelních představení.

Další oblastí činnosti bylo pořádání reprezentačních plesů Jazz klubu, které se konaly v malém sále kina. Získaly si tu nejlepší pověst, a proto byly i bohatě navštěvovány, jistě i kvůli výtečnému vínu, dováženému z Mikulova, speciálně jen pro tento účel. Šestý a poslední ples Jazz klubu byl v lednu 1990.

Vzhledem k výrazným změnám na konci roku 1989 klubová činnost v následujícím roce prakticky ustala. Do dnešního dne z činnosti jazzového klubu v podstatě zůstal již jen Jazzový festival – nejpodařenější a nejvytrvalejší dítě. Již třicet let přináší v převážné míře kvalitních hudební produkci a dobře odráží různorodé trendy. Jsou festivaly slavnější, např. Mezinárodní jazzový festival Praha, festivaly s delší tradicí, jako Slánské jazzové dny, Jazzový Přerov atd.

Unikátnost semilského Jazzového festivalu spočívá v tom, že na rozdíl od výše jmenovaných, větších, slavnějších a renomovanějších podniků, nebyl nikdy přerušen a je tedy pořádán každoročně, pravidelně třetí květnový víkend již třicet let. Festival je většinou orámován vystoupením kapely hrající tradiční jazz a velkým swingovým orchestrem na závěr. Na každý ročník festivalu jsme se snažili sehnat alespoň jednu velkou hvězdu. V prvním ročníku jsme takto slyšeli Swing kvartet Vladimíra Klusáka, suverénní Evu Pilarovou, překvapivě dobře korespondující s orchestrem Petra Fialy. Ozdobou druhého ročníku byla majitelka oslňujícího hlasu Eva Olmerová, která sice nikdy neoplývala velkou pěveckou technikou, ani velkým hlasovým rozsahem, ale žádná jiná zpěvačka nebyla schopna dát svým charakteristicky zbarveným hlasem interpretaci takovou sugestivnost a neopakovatelnou náladu. A opět přijel nejen Martin Kratochvíl a Tony Ackerman, ale i Semilský Swing band. V roce 1989 se značná pozornost soustředila na frekventovanou jazzovou vokalistku Janu Koubkovou, jejíž předsevzetí nejít vyšlapanými stezkami a hledat si vlastní osobitý výraz ovšem dokládá, že tato cesta s sebou nese četná rizika.

Publikum bylo zcela uchváceno výkonem virtuózního klavírního dua manželů Janett a Edwarda Kaiserových z USA.

V roce 1990 byl překvapením Jazzíček Ladislava Gerendáše s hvězdami Svatoborem Macákem, Vítem Fialou a dalšími. O rok později místo nemocné Vlasty Průchové přijela Jitka Zelenková. Šestý ročník ozdobil svým vystoupením Jiří Stivín a magnetem byla i další hvězda z USA Sandy Lomax.

Další rok již přijela legendární Vlasta Průchová i chladně akademický Karel Růžička. Na osmém ročníku jsme slyšeli Michala Geru, který může hrát swing, moderní jazz i jazzrock, dokáže zaujmout i obohacovat hudbu současnými výrazovými prostředky. Hrál zde i známý maďarský houslista evropského významu Csaba Deseö. Na dalších ročnících se postupně představil i kvartet Emila Viklického, špičkového instrumentalisty, který dovede prodat vše, co se v Berklee naučil. Dále Steamboat Stompers, Ferdinand Havlík, jehož nadhled a humor prostupuje všemi sóly i hrou celé kapely, Big band Radio Praha s Felixem Slováčkem. Jeho vystoupení potvrdilo, že doméno orchestru je plnokrevný velkokapelový moderní swing a v tomto směru bychom i nás těžko hledali těleso s přesvědčivějším výkonem, což platí zvlášť o sekci dechových nástrojů. Slyšeli jsme Irenu Budweiserovou, jejíž bezchybný a věrohodný projev známe i ze Spirituál kvintetu, Trio Františka Uhlíře, Láďu Kerndla, Swing kvartet, geniálního Laca Décziho s jeho Cellulou New York, opět blues band Luboše Andršta, Jana Kořínka a Karla Růžičku, Evu Svobodovou, která se svým mateřským souborem Classic Jazz Collegium sjezdila celou Evropu.

A tak šla léta, byl založen i Klub přátel festivalu Jazz pod Kozákovem, který se snaží i o získávání finančních prostředků. Po roce 1989 jsem zůstal ze zakládající čtyřky sám, proto jsem velmi uvítal pomoc nového ředitele KC Golf Miroslava Prokeše, který převzal velkou část starostí o festival Jazz pod Kozákovem. Stejně velký dík patří i následujícímu řediteli KC Golf Ing. Luborovi Bartošovi. Ve spolupráci s těmito dvěma přáteli a jediným z původní party Jaromírem Coufalem se podařilo dotáhnout festival až do třicátého ročníku. Na přízeň posluchačů jsme si nemohli stěžovat. Posuďte sami: kromě již výše jmenovaných jen namátkou swingové duo Jan Smigmator a Dasha, lahůdková klasika Michal Prokop, Luboš Andršt a geniální houslista Jan Hrubý, opakovaně žádaný klasik Laco Déczi, který se k nám pravidelně vracel přes velkou louži, Betty Lee z USA, přímo z 30. let přijel Ondřej Havelka s Melody Makers, dále český Sinatra Láďa Kerndl, charizmatická Yvonne Sanchez, světový basista J. Ryba, opakovaně i Dan Bárta s Robertem Balzarem, Jazz Q dalšího klasika Martina Kratochvíla a další a další…

A protože jazz je přece jen menšinovým žánrem, velké díky patří sponzorům, bez kterých se jazzová muzika jen málokdy uživí. Nejpodstatnější dary přišly od těchto přátel: rodina Kuršelova, rodina Pěničkova, Ing. Palas, Pánové Buchta a Zákoucký, lékaři Dr. Slavík a Dr. Holub, Petr Jirásko, Trevos a další. Díky patří i městu Semily. Velký dík všem za dlouhá léta pomoci!

Po třiceti letech nastává další velká změna. Já se s pořadatelskou prací, dramaturgií i sháněním financí atd. loučím. Nastal čas předat starost o festival do mladších rukou.

Věřím, že Jazz pod Kozákovem přežije, protože do čela KC Golf nastoupil nový mladý ředitel Martin Brádle, kterému jsem celou agendu předal a kterému přeji dalších třicet úspěšných let a snad i větší přízeň města, které jakoby si někdy neuvědomovalo, jaký unikát zde má.

Hudbě a jazzu zvlášť, přeji v Semilech jen tu nejskvělejší budoucnost.